DIREKTÁŘ PRO MŠE S DĚTMI

 

Úvod

1. Pokřtěným dětem, které ještě nebyly svátostí biřmování a eucharistie plně uvedeny do křesťanského života, stejně jako těm, které přistoupily k svatému přijímání teprve nedávno, má církev věnovat zvláštní péči. Okolnosti dnešního života, v nichž děti vyrůstají, totiž málo podporují jejich duchovní vývoj. Kromě toho rodiče nezřídka stěží plní závazek křesťanské výchovy, který na sebe vzali při křtu svých dětí.

2. Při výchově dětí v církvi vzniká jistá obtíž z toho, že liturgické slavnosti, zejména eucharistické, nemohou ve vztahu k dětem plně rozvinout vrozenou pedagogickou účinnost. I když se nyní smí ve mši používat mateřský jazyk, slova a znamení nejsou dostatečně přizpůsobena vnímavosti dětí.

Je pravda, že děti ani ve svém každodenním životě nechápou vždycky všechno, co s dospělými prožívají, a neznamená to, že se nudí. Proto ani v liturgii není možné požadovat, aby jim muselo být vždy všechno do detailu srozumitelné. Přece však je třeba se obávat duchovní újmy, pokud se budou v církvi po léta stále znovu setkávat s tím, co stěží chápou. Moderní psychologie prokázala, jak děti hluboce ovlivňuje náboženská zkušenost z dětství, protože v tomto období života mají jedinečnou náboženskou vnímavost.

3. Církev následuje svého Mistra, který maličké „bral do náručí a žehnal jim“ (Mk 10,16), a nemůže za těchto okolností ponechat děti samy sobě. Proto brzy po II. vatikánském koncilu, který již v Konstituci o posvátné liturgii mluvil o nutném přizpůsobení liturgie různým skupinám, zvláště však na první biskupské synodě v roce 1967 v Římě, začala církev uvažovat o tom, jak by se mohla usnadnit účast dětí na liturgii. Při této příležitosti předseda Rady pro provádění Konstituce o posvátné liturgii výslovně prohlásil, že se nemůže jednat o "vytvoření nějakého speciálního ritu, ale spíše o zachování, zkrácení nebo vypuštění určitých prvků a o výběr vhodnějších textů".

4. Poté, co byla ve Všeobecných pokynech k obnovenému Římskému misálu vydaných v roce 1969 stanovena pravidla pro slavení eucharistie s účastí lidu a po obdržení opakovaných žádostí z celého katolického světa, začala tato kongregace za spolupráce zkušených odborníků, mužů i žen téměř ze všech národů, připravovat zvláštní direktář pro mše s dětmi jako dodatek těchto Všeobecných pokynů.

5. Biskupským konferencím nebo jednotlivým biskupům jsou v tomto direktáři – podobně jako ve Všeobecných pokynech – vyhrazeny určité úpravy.

Tyto konference ať podle Konstituce o posvátné liturgii č. 40 předloží Apoštolskému stolci úpravy pro mše s dětmi, které se v jejich oblasti jeví jako nezbytné a které nejsou obsaženy v direktáři všeobecném, a s jeho souhlasem je mohou zavést.

6. Direktář má na zřeteli děti, které ještě nedospěly do předpubertálního věku. Sám o sobě nehovoří o dětech s tělesným nebo duševním postižením, protože pro ně jsou nezřídka nezbytné ještě další úpravy; přesto je možné vztáhnout následující normy po potřebných úpravách i na tyto děti.

7. První kapitola direktáře (č. 8–15) tvoří jakýsi základ. Probírá různé způsoby jak děti vést k slavení eucharistie; druhá kapitola (č. 16–19) krátce pojednává o mších s dospělými, kterých se účastní také děti; konečně ve třetí kapitole (č. 20–54) se podrobněji jedná o mších s dětmi, kterých se účastní jen několik dospělých.

 

I. kapitola

Vedení dětí k slavení eucharistie

8. Protože není možné uvažovat o plném křesťanském životě bez účasti na liturgických úkonech, při nichž věřící shromážděni vjedno slaví velikonoční tajemství, nemá být tento cíl cizí ani při uvádění dětí do náboženského života. Církev křtí děti a důvěřuje darům, které v této svátosti dostávají, a má se proto starat, aby pokřtění rostli ve společenství s Kristem a bratřími. Znamením a zárukou tohoto společenství je účast na eucharistickém stolu, na kterou se děti připravují anebo do jejíhož hlubšího pochopení jsou uváděny. Tuto liturgickou a eucharistickou formaci není možné oddělovat od výchovy všeobecné, jak lidské, tak křesťanské. Bylo by dokonce škodlivé, kdyby liturgická formace tento základ postrádala.

9. Všichni, kterým náleží vzdělávání dětí, proto mají spojenými silami a po společné úvaze směřovat k tomu, aby děti, i když už mají určitý smysl pro Boha a božské věci, zakoušely podle věku a osobního rozvoje také lidské hodnoty, které jsou ve slavení eucharistie obsaženy, jako jsou činnost v komunitě, zdravení, schopnost naslouchat a také prosit o odpuštění i odpouštět, vyjádření vděčnosti, zkušenost symbolického jednání, přátelské hostiny, svátečního slavení.

Eucharistická katecheze, o které se mluví v č. 12, bude mít za úkol pěstovat tyto lidské hodnoty tak, aby děti pozvolna, s ohledem na věk a psychické i sociální podmínky otevíraly svou mysl k přijetí křesťanských hodnot a k slavení Kristova tajemství.

10. Při vštěpování těchto lidských a křesťanských hodnot má největší úlohu křesťanská rodina. Proto je třeba velmi podporovat křesťanské vzdělávání rodičů i ostatních osob, které se na výchově podílejí, a to rovněž s ohledem na liturgickou výchovu dětí.

Při křtu svých dětí se rodiče ve svědomí svobodně zavázali, že je budou postupně učit modlit se, a proto se s nimi mají denně modlit a vést je k soukromé modlitbě. Jestliže se takto připravené děti již od útlého věku, kdykoli to samy chtějí, účastní mše spolu s rodinou, začnou snadněji v liturgickém společenství zpívat a modlit se, a dokonce budou jistým způsobem předem vnímat eucharistické tajemství.

Pokud jsou rodiče slabší ve víře, a přece chtějí pro své děti křesťanské vzdělání, je třeba je vyzvat, aby je poučovali aspoň o lidských hodnotách, o kterých už byla řeč, a aby se účastnili, když je k tomu příležitost, setkání rodičů a neeucharistických bohoslužeb s dětmi.

11. Také křesťanské komunity, do nichž jednotlivé rodiny patří nebo v nichž děti žijí, jsou vázány povinností vůči dětem v církvi pokřtěným. Křesťanská komunita, která vydává evangelní svědectví, žije v bratrské lásce a činně slaví Kristova tajemství, je pro děti, které v ní žijí, nejlepší školou křesťanského a liturgického vzdělávání.

V rámci křesťanské komunity mohou kmotři nebo jiné horlivé osoby vedené apoštolským nadšením být velkou pomocí při katechezi dětí v těch rodinách, které jen obtížně plní svůj úkol v křesťanské výchově.

Těmto účelům mohou zvláště sloužit katolické školy a mateřské školy a různé skupiny dětí.

12. I když samotná liturgie silou sobě vlastní stále vzdělává i děti, zasluhuje si v katechetickém, školním i farním vzdělávání náležité místo katecheze o mši, která přivádí k činné, vědomé a opravdové účasti na ní. Taková katecheze „má být přiměřená věku a schopnosti chápání a má směřovat k tomu, aby byl dětem pomocí nejdůležitějších obřadů a modliteb přibližován význam mše, a to i ve vztahu k účasti na životě církveŤ; to se týká zvláště textů samotné eucharistické modlitby a aklamací, jimiž se jí děti účastní.

Zvláštní pozornost si zasluhuje katecheze, kterou se děti připravují na první svaté přijímání. V ní mají poznávat nejen pravdy víry o eucharistii, ale také způsob, jímž se od té doby – připravené podle svých schopností ve svátosti smíření – mohou jako plně začleněné do Kristova těla spolu s Božím lidem činně účastnit eucharistie, mít podíl na stolu Páně a na bratrském společenství.

13. Při liturgické formaci dětí a jejich přípravě na liturgický život církve mohou mít velký význam také bohoslužby různého druhu. Díky samotnému jejich slavení děti snadněji chápou určité liturgické prvky, jako je zdravení, mlčení a společná chvála, zvláště když se vzdává společným zpěvem. Tyto bohoslužby by však neměly mít příliš didaktický charakter.

14. Přiměřeně podle schopnosti dětí má při těchto bohoslužbách zaujímat stále větší místo Boží slovo. Dokonce s rozvojem jejich duchovního chápání je třeba dostatečně často konat samostatné bohoslužby slova, zvláště v době adventní a postní. Takové bohoslužby mohou u dětí velmi rozvíjet úctu k Božímu slovu.

15. To, co bylo řečeno, platí, ale veškeré liturgické a eucharistické vzdělávání má vždy směřovat k tomu, aby každodenní život dětí stále více odpovídal evangeliu.

 

II. kapitola

Mše s dospělými, kterých se účastní také děti

16. Především o nedělích a svátcích se na mnoha místech slaví farní mše, kterých se spolu s velkým počtem dospělých účastní také nemálo dětí. Při nich může mít na děti velký vliv svědectví dospělých věřících. Ale i dospělí mají duchovní užitek z toho, že při takových bohoslužbách zakoušejí, jakou úlohu mají v křesťanské komunitě děti. Jestliže se děti účastní těchto mší spolu s rodiči a ostatními členy rodiny, velmi se tím posiluje křesťanský duch rodin.

Malé děti, které se dosud nemohou nebo nechtějí účastnit mše svaté, mohou být přivedeny na konci mše, aby spolu s komunitou přijaly požehnání, když je např. nějaké pomocnice z farnosti během mše hlídaly na odděleném místě.

17. Avšak i při mších tohoto druhu je třeba pečlivě dbát na to, aby se děti necítily přehlížené proto, že nejsou schopny účastnit se a porozumět tomu, co se při bohoslužbě koná nebo říká. Proto má smysl nějakým způsobem vzít ohled na jejich přítomnost, třeba přímým oslovením (např. na začátku a na konci mše) nebo v určité části homilie.

Pokud to dovoluje místo a má to kdo udělat, bude někdy vhodné slavit s dětmi na nějakém odděleném, ale ne příliš vzdáleném místě bohoslužbu slova s homilií a přivést je před začátkem slavení eucharistie na místo, kde mezitím dospělí slavili vlastní bohoslužbu slova.

18. Při těchto mších může být velmi užitečné svěřit dětem nějaké povinnosti; mohou např. přinášet dary nebo zpívat některý z mešních zpěvů.

19. Pokud je počet dětí významný, je vhodné čas od času uspořádat mši tak, aby ještě více odpovídala jejich požadavkům. Potom ať je homilie zaměřena na děti, ale tak, aby z ní mohli mít užitek i dospělí. Kromě úprav, které jsou již uvedeny v mešním řádu, mohou se při mších s dospělými, kterých se účastní také děti, použít se svolením biskupa některé zvláštní úpravy, které jsou uvedeny dále.

 

III. kapitola

Mše s dětmi, kterých se účastní jen několik dospělých

20. Kromě mší, kterých se účastní děti spolu s rodiči a ostatními členy rodiny a které se nemohou konat vždy a všude, se doporučuje, zvláště během týdne, slavit mše pouze s dětmi, kterých se účastní jen několik dospělých. Od začátku liturgické obnovy panovalo všeobecné přesvědčení, že pro tyto mše jsou nezbytné určité úpravy.

O těchto úpravách, a to jen o těch, které mají obecnější charakter, bude řeč dále (č. 38–54).

21. Vždy je třeba mít na zřeteli, že takové eucharistické bohoslužby mají děti vést k účasti na mši dospělých, zvláště na těch, při nichž se má křesťanská komunita shromažďovat v neděli. Proto se kromě úprav nezbytných s ohledem na věk nemají zavádět zcela zvláštní obřady, které by se příliš lišily od mešního řádu pro mše s účastí lidu. Smysl různých prvků musí vždy odpovídat tomu, co je o nich řečeno ve Všeobecných pokynech k Římskému misálu, i když někdy z pastoračních důvodů nemůže být vyžadována úplná shoda.

 

Povinnosti a služby při bohoslužbě

22. Při slavení mše s dětmi mají zásady činné a vědomé účasti svým způsobem ještě větší význam. Proto ať je vše uspořádáno tak, aby se tato jejich účast rozšířila a posílila. Z toho důvodu ať co nejvíce dětí vykonává při bohoslužbě zvláštní úkoly: mohou například připravovat místo a oltář (srov. č. 29), vykonávat úkol zpěváka (srov. č. 24), zpívat ve sboru, hrát na hudební nástroje (srov. č. 32), přednášet čtení (srov. č. 24 a 47), odpovídat na otázky při homilii (srov. č. 49), recitovat úmysly přímluv, přinášet k oltáři dary a konat podobné takové úkoly, podle zvyklostí různých národů (srov. č. 34).

K tomu, aby se účast dětí posílila, pomohou někdy také další přidané prvky, např. když se uvedou důvody pro vzdávání díků, dříve než kněz začne dialog preface.

Při tom všem je třeba mít na zřeteli, že vnější činnosti zůstávají bez užitku, ba mohou být i škodlivé, pokud by nesloužily vnitřní účasti dětí. Proto má i ve mších s dětmi svůj velký význam posvátné mlčení (srov. č. 37). Je třeba velmi pečovat o to, aby děti nezapomínaly, že všechny formy účasti mají svůj vrchol ve svatém přijímání, v němž se jako duchovní pokrm přijímá tělo a krev Páně.

23. Knězi, který mši s dětmi slaví, ať záleží na tom, aby bohoslužbu učinil slavnostní, bratrskou a rozjímavou; kněz tu má totiž při bohoslužbě vytvářet tuto duchovní dispozici víc než při mších s dospělými. Závisí to na jeho osobní přípravě i na způsobu, jak jedná a mluví s ostatními.

Ať především používá důstojná, zřetelná a jednoduchá gesta. Když mluví s dětmi, ať se vyjadřuje tak, aby ho mohly snadno pochopit, ale zároveň ať se vyhýbá všemu dětinskému.

Volně formulované komentáře ať vedou děti k opravdové účasti na liturgii a nejsou to jen didaktické poučky.

K získání srdcí dětí pomůže, když je kněz někdy vyzve vlastními slovy, např. k úkonu kajícnosti, k modlitbě nad dary, k modlitbě Páně, k pozdravení pokoje a k přijímání.

24. Protože eucharistie je vždy činností celé církevní komunity, je žádoucí, aby se jí účastnilo alespoň několik dospělých; mají se bohoslužby účastnit ne jako dozor, ale jako ti, kdo se spolu s dětmi modlí a podle potřeby jim pomáhají.

Nic nebrání tomu, aby jeden z dospělých, kteří se účastní mše spolu s dětmi, měl se souhlasem faráře nebo rektora kostela po evangeliu promluvu k dětem, zvláště když se kněz jen obtížně přizpůsobuje chápání dětí. V takovém případě ať se zachovají normy Kongregace pro klérus.

I při mši s dětmi se má podporovat rozmanitost služeb, aby vynikl „společenský“ charakter slavení. Tak např. lektoři i zpěváci ať jsou vybíráni jak z dětí, tak z dospělých. Tak se střídáním hlasů zamezí jednotvárnosti.

Doba a místo bohoslužby

25. Prvotním místem eucharistické bohoslužby s dětmi je kostel; v něm se však má, když je to možné, pečlivě vybrat prostor, který odpovídá počtu účastníků a v němž by děti mohly jednat volně podle požadavků živé liturgie odpovídající jejich věku.

Pokud kostel těmto požadavkům neodpovídá, bude vhodné slavit eucharistii s dětmi čas od času mimo posvátné místo; toto místo ať je ale vhodné a pro takovou bohoslužbu důstojné.

26. Pro mše s dětmi se má vybrat taková denní doba, která lépe vyhovuje podmínkám, v nichž žijí, aby mohly s co největší vnímavostí naslouchat Božímu slovu a slavit eucharistii.

27. S větším užitkem a s menším nebezpečím jednotvárnosti se bude moci slavit mše svatá s účastí dětí během týdne, pokud se (např. v zařízeních, kde děti žijí společně) nekoná denně; navíc je možné ji lépe připravit, když mezi jednotlivými bohoslužbami bude větší časový odstup.

Jindy je lépe dát přednost společné modlitbě, k níž mohou děti spontánně přispět, nebo společnému rozjímání nebo bohoslužbě slova; tak se navazuje na předcházející eucharistické bohoslužby a přispívá k hlubší účasti na těch, které budou následovat.

28. Když je počet dětí, které společně slaví eucharistii, příliš velký, je pozorná a vědomá účast obtížnější. Ať se proto vytvoří, pokud je to možné, více skupin, které by nebyly vymezeny přesně podle věku, ale s přihlédnutím k pokročilosti v náboženské výchově a v katechetické přípravě.

Tyto skupiny ať jsou pak zvány k mešní oběti v různých dnech během týdne.

Příprava bohoslužby

29. Každá eucharistická bohoslužba s dětmi ať je pečlivě a včas připravena, zvláště pokud jde o modlitby, zpěv, čtení a úmysly přímluv, po poradě s dospělými i s dětmi, které budou při těchto mších vykonávat zvláštní služby. Pokud je to možné, ať se některé děti účastní úpravy a výzdoby místa bohoslužby, přípravy kalicha, patény a konviček. Při zachování odpovídající vnitřní účasti mohou také takovéto činnosti posloužit k podpoře smyslu pro slavení v komunitě.

Zpěv a hudba

30. Zpěv má mít velký význam při každé bohoslužbě, ale především ve mších slavených s dětmi je třeba ho pro zvláštní blízkost dětí k hudbě všemi způsoby podporovat. Přitom je potřeba přihlédnout k národnímu svérázu národů a také k schopnostem přítomných dětí.

Kde je to možné, měly by děti aklamace, zvláště ty, které patří k eucharistické modlitbě, spíše zpívat než recitovat.

31. Aby se usnadnila účast dětí na zpěvech Sláva na výsostech Bohu, Věřím v jednoho Boha, Svatý a Beránku Boží, mohou se použít zhudebněné lidové texty, schválené příslušnou autoritou, i když se ve všem úplně neshodují s texty liturgickými.

32. I při mších s dětmi ťmohou být hudební nástroje […] velmi užitečnéŤ, především hrají-li samy děti. Slouží totiž zpěvu, který podporují, nebo rozjímání dětí, které živí; jindy svým způsobem vyjadřují sváteční radost a chválu Boha.

Je třeba vždy pečlivě dbát na to, aby hudba nepřehlušovala zpěv a aby dětem spíš pomáhala, než je rozptylovala. Hudba má odpovídat účelu určenému pro jednotlivé chvíle, kdy se ve mši hraje.

Se stejným upozorněním a s náležitou obezřetností a se zvláštním rozlišováním se při mších s dětmi může použít i hudba reprodukovaná, podle norem, které stanovily biskupské konference.

Gesta

33. S ohledem na povahu liturgie jako činnosti celého člověka i na dětskou psychiku je při mších s dětmi velmi třeba podporovat účast dětí prostřednictvím gest a držení těla, a to podle jejich věku a místních zvyklostí. Velmi záleží nejen na gestech kněze, ale také na tom, co dělá celá komunita dětí.

Jestliže některá biskupská konference upravuje podle normy Všeobecných pokynů k Římskému misálu gesta ve mši podle svérázu lidu, ať mají také ohled na zvláštní postavení dětí nebo ať stanoví takové úpravy pouze pro děti.

34. Mezi činnosti, které se počítají ke gestům, zaslouží zvláštní zmínku průvody a jiné činnosti, které zahrnují tělesnou aktivitu.

Vstupní průvod dětí s celebrujícím knězem může pomoci dětem lépe pochopit, že v té chvíli se vytváří společenství; účast alespoň několika dětí na průvodu s evangeliářem zřetelněji ukazuje přítomnost Krista, který zvěstuje slovo svému lidu; průvod dětí s kalichem a dary zjevněji vyjadřuje význam a smysl přípravy darů; průvod k svatému přijímání dobře uspořádaný velmi podporuje zbožnost dětí.

Viditelné prvky

35. Sama mešní liturgie má v sobě mnoho viditelných prvků, na které je u dětí nutno položit velký důraz; především je to třeba říci o zvláštních viditelných prvcích v průběhu liturgického roku, jako je uctívání kříže, velikonoční svíce, světla o svátku Uvedení Páně do chrámu, rozmanitost liturgických barev a výzdoby.

Kromě těchto viditelných prvků, které jsou spojeny se samotnou bohoslužbou a místem slavení, je vhodné zavést další prvky, které dětem umožní vnímat očima velké Boží skutky ve stvoření a vykoupení a pomocí zraku je povzbudí k modlitbě. Liturgie nikdy nemá vypadat jako něco suchého a zaměřeného pouze na myšlení.

36. Z téhož důvodu může být užitečné i použití obrázků, které předem připravily samy děti, např. k názorné ilustraci homilie, k viditelnému znázornění úmyslů v přímluvách, k inspiraci pro rozjímání.

Mlčení

37. Také při mších s dětmi „je  […] třeba zachovávat ve stanoveném čase posvátné mlčeníŤ, aby vnější činnost neměla převahu; neboť i děti jsou svým způsobem opravdu schopné rozjímání. Potřebují však jisté vedení, aby se naučily v různých okamžicích (např. po svatém přijímání nebo i po homilii) se v duchu usebrat nebo krátce rozjímat nebo ve svém srdci chválit Boha a modlit se.

Ještě pečlivěji než ve mši s dospělými je navíc třeba věnovat pozornost tomu, aby se liturgické texty přednášely beze spěchu, srozumitelně, s náležitými odmlkami.

Části mše

38. Při zachování obecné struktury mše, která „se skládá ze dvou částí, totiž z bohoslužby slova a ze slavení eucharistieŤ, a z obřadů, které slavení otevírají a uzavírají, se zdá potřebné vsunout do jednotlivých částí bohoslužby následující úpravy, aby děti mohly skutečně a způsobem sobě vlastním zakoušet „tajemství víry […] skrze obřady a modlitby“ podle psychických zákonitostí dětského věku.

39. Aby se mše s dětmi příliš nelišila od mše s dospělými, některé obřady a texty se dětem nikdy nemají přizpůsobovat, jako například „aklamace a odpovědi věřících na pozdravení knězeŤ, modlitba Páně a trinitární formule v závěru požehnání, kterou kněz uzavírá mši. I když se podle č. 49 dovoluje použít apoštolské vyznání víry, doporučuje se, aby se děti pomalu učily vyznání nicejsko-cařihradské.

a) Úvodní obřady

40. Protože úvodní obřady ve mši směřují k tomu, „aby shromáždění věřící vytvořili společenství a dobře se připravili ke slyšení Božího slova a k důstojnému slavení eucharistieŤ, je třeba se postarat, aby byla v dětech navozena tato dispozice a nezastřely ji početné obřady, které se tu nabízejí.

Proto je někdy možné některý prvek z úvodních obřadů vynechat a jiný zase třeba rozvinout. Vždy však ať se použije alespoň nějaký úvodní prvek a ten se zakončí vstupní modlitbou. Při výběru jednotlivých prvků ať se dbá na to, aby se každý z nich někdy použil a žádný z nich nebyl zcela opomíjen.

b) Čtení Božího slova a jeho výklad

41. Protože čtení z Písma svatého tvoří „hlavní část bohoslužby slovaŤ, ať biblické čtení nikdy nechybí ani ve mších slavených s dětmi.

42. Pokud jde o počet čtení o nedělích a svátcích, je třeba zachovávat rozhodnutí biskupských konferencí. Jestliže tři nebo dvě čtení stanovená na neděle nebo všední dny jsou pro děti těžko pochopitelná, je možné číst dvě nebo jen jedno z nich; nikdy však nesmí chybět čtení z evangelia.

43. Jestliže by se všechna čtení určená na daný den jevila pro chápání dětí méně vhodná, je možné vybrat všechna čtení nebo jedno z nich z lekcionáře Římského misálu nebo přímo z bible, ale s ohledem na liturgickou dobu. Jednotlivým biskupským konferencím se doporučuje, aby se postaraly o sestavení lekcionáře pro mše s dětmi.

Pokud se s ohledem na chápání dětí jeví potřebné některé verše z biblického čtení vypustit, je třeba to učinit opatrně a tak, „aby se nenarušil smysl textu nebo duch a sloh PísmaŤ.

44. Při výběru čtení se má jako kritérium použít kvalita, ne kvantita textu Písma svatého. Kratší čtení není vždycky a samo o sobě pro děti vhodnější než delší. Všechno závisí na duchovním užitku, který může čtení dětem nabídnout.

45. Protože v samotném biblickém textu „Bůh mluví k svému lidu“ a „sám Kristus je svým slovem přítomen uprostřed věřícíchŤ, je třeba vyhnout se parafrázím Písma svatého. Doporučuje se však užívání takových překladů, které snad už pro katechezi dětí existují a jsou připuštěny příslušnou autoritou.

46. Mezi čteními ať se zpívají buď verše žalmů, které jsou pečlivě vybrány s ohledem na chápání dětí, nebo zpěv na způsob žalmů nebo „Aleluja“ s jednoduchým veršem. Na těchto zpěvech se vždy mají podílet děti. Nic nebrání tomu, aby byl zpěv občas nahrazen rozjímavým mlčením.

Pokud je vybráno jen jedno čtení, může zpěv následovat po homilii.

47. Aby si děti osvojily biblická čtení a den ze dne více rozpoznávaly hodnotu Božího slova, je třeba věnovat velkou pozornost všem prvkům, které slouží k výkladu čtení.

Mezi tyto prvky patří komentáře před čteními, které děti povzbuzují, aby naslouchaly pozorně a s užitkem, a buď vysvětlí kontext, nebo uvedou samotný text. Při mši o svatém daného dne je pro lepší pochopení a osvětlení textů z Písma svatého možné vyprávět něco o jeho životě nejen v homilii, ale také před biblickými čteními ve formě komentáře.

Pokud k tomu text nabádá, může být prospěšné, aby ho četly samy děti tak, že každé dítě dostane určitou část, jak je to stanoveno pro čtení pašijí ve Svatém týdnu.

48. Ve všech mších s dětmi má mít velký význam homilie, která vysvětluje Boží slovo. Homilie určená pro děti může občas přejít do dialogu s nimi, pokud se nedá přednost tomu, aby děti mlčky naslouchaly.

49. Končí-li bohoslužba slova vyznáním víry, může se u dětí vzít apoštolské vyznání víry – to je totiž základem jejich katechetické výuky.

c) Předsednické modlitby

50. Aby kněz mohl v předsednických modlitbách k sobě děti opravdu přidružit, je možné, aby z Římského misálu vybral texty pro děti vhodnější, ale s ohledem na liturgickou dobu.

51. Avšak ani princip výběru někdy nepostačí k tomu, aby děti mohly chápat modlitby jako výraz vlastního života a své náboženské zkušenosti, protože tyto modlitby byly složeny pro dospělé věřící. V tom případě nic nebrání tomu, aby byly texty modliteb Římského misálu přizpůsobeny potřebám dětí, ale tak, že se zachová jejich smysl a do jisté míry i jejich jádro a vyhne se všemu, co neodpovídá literárnímu druhu předsednických modliteb, např. moralizujícím výzvám nebo dětinskému způsobu řeči.

52. Největší význam má při slavení mše s dětmi eucharistická modlitba, která je vrcholem celé bohoslužby. Velmi záleží na způsobu, jakým ji kněz pronáší a jak se jí děti účastní nasloucháním a aklamacemi.

Duchovní dispozice, která se v tomto středu bohoslužby vyžaduje, klid a úcta, s nimiž se vše koná, mají učinit děti velmi vnímavými ke skutečné přítomnosti Krista na oltáři pod způsobami chleba a vína, k jeho oběti, k díkůvzdání skrze něho a s ním a v něm stejně jako k oběti církve, která se v té chvíli uskutečňuje a skrze niž věřící přinášejí sami sebe i svůj život s Kristem v Duchu Svatém věčnému Otci.

Dokud Apoštolský stolec nerozhodne pro mše s dětmi jinak, mají se zatím používat čtyři eucharistické modlitby, které jsou nejvyšší autoritou schváleny pro mše s dospělými a jsou zavedeny do užívání v liturgii.

d) Obřady před přijímáním

53. Po skončení eucharistické modlitby ať vždy následuje modlitba Páně, lámání chleba a pozvání k přijímání, protože to jsou nejdůležitější prvky ve struktuře této části mše.

e) Přijímání a obřady, které po něm následují

54. Vše ať se koná tak, aby děti vhodně připravené, které již přijímají eucharistii, klidně a soustředěně přistupovaly k posvátnému stolu, aby měly plnou účast na eucharistickém tajemství. Kde je to možné, ať je průvod k přijímání doprovázen zpěvem přizpůsobeným dětem.

Oslovení před závěrečným požehnáním má ve mších s dětmi velký význam, protože děti potřebují před propuštěním určité opakování a uplatnění toho, co slyšely; je ale třeba to sdělit stručně. Zvláště na tomto místě je vhodné ukázat na vztah mezi liturgií a životem.

S ohledem na liturgickou dobu nebo rozličné okamžiky v životě dětí může kněz někdy použít bohatší formu požehnání; vždy musí zachovat trinitární formuli se znamením kříže na konci.

55. Vše, co je obsaženo v tomto direktáři, směřuje k tomu, aby děti ochotně a s radostí mohly při slavení eucharistie společně běžet vstříc Kristu a spolu s ním stát před Otcem. Formovány vědomou a činnou účastí na eucharistické oběti a hostině ať se den za dnem stále více učí doma i mimo domov, mezi příbuznými i vrstevníky hlásat Krista životem podle víry, „která se projevuje láskou“ (Gal 5,6).

 

Tento direktář, sestavený Kongregací pro bohoslužbu, schválil, potvrdil a jeho uveřejnění nařídil papež Pavel VI. dne 22. října 1973.

 

Ze zvláštního pověření papeže

 

Jean kardinál Villot
státní sekretář

Annibale Bugnini
arcibiskup diokleciánský
sekretář Kongregace pro bohoslužbu